Drogy II - SMRT

Vyprávěl jsem naposledy o tom, jak jsem si začal hrát s drogami. Vlastně nebyla to hra byl to hazard. Těch příběhů, co se mi na nich staly je spousta. Honili nás policajti snad každý týden. Kolikrát jsme dostali přes hubu ani už netuším. Bylo to velmi blbé období. Dodnes mě to někdy budí ze spaní. Opravdu jsem na několik měsíců zapomněl co chci, zmizet z ulice. Měl jsem jediný smysl, a to byl hustle a drogy. Neustále jsme šňupali a prodávali trávu a perník. Jasně teď vás napadne, co jsem blbnul. Proč jsem to dělal? Jednoduchá otázka. Velmi složitá odpověď. Často nad tím přemýšlím. Chtěl jsem vnitřně prohrát? Opravdu jsem si myslel, že se dostanu ze špíny díky drogám? Vzdal jsem to? Opravdu na to neznám odpověď. Vím jedno pocity beznaděje zmizely, díky drogám. Díky Dejvovi.

Nechci vám vyprávět co vše jsem na drogách dělal a jaké věci zažil. To si nechám do knihy, aby bylo, čemu se taky smát. Je to, ale i dost bolestivé. Avšak ne tolik co chci říct teď. Trvalo to vše pár měsíců. Občas jsme se s Dejvem nechali někde zaměstnat na brigádu. Jenže když víte, že za 8 hodin na ulici uděláte 2x víc moc se vám nechce nic dělat. Navíc tráva vás utvrzuje, že si někde radši pospíte a pak zajdete na snídani. Prostě jen přežíváte a pak si šňupnete. Začíná jízda a vy jste nejlepší, skoro perfektní.

Našli jsme na okraji Prahy jeden opuštěný a špinavý dům. S Dejvem jsme ho začali okupovat. Byl to takový náš soukromí squat. Koupili jsme si spacáky a bylo nám vlastně dobře. Chodili jsme tam jen spát. Celý den jsme byli na streetu. Byl jako můj bratr. Nikdy nezapomenu, jak moc mi pomáhal a co vše mě naučil. Jen odstupem času si říkám, že jsem do toho všeho spadl jen protože jsem ho potkal. Pak siale vzpomenu, že jsem byl slabý a hloupý. Vše je má vina. Nejen to, že jsem v těch drogách zůstal tenkrát. Bohužel i to, že mě Dejv opustil.

Pamatuji si to jako kdyby to bylo včera. Strašně jsme se s Dejvem pohádali, samozřejmě kvůli fetu. Našel jsem u něj jehlu. Porvali jsme se a já řekl, že takhle ne. Ten den jsem šel spát někam jinam a bloudil jsem městem. Skoro jsem zapomněl, jaké to je spát na schodech. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem to neprokoukl dřív. Všechno začalo dávat smysl to, jak vždy přišel a řekl, že on si už dal. A já se tomu jen smál a říkal jsem mu, že je jak pilot formule 1.

Deset dnů jsem Dejva neviděl. Ptal jsem se všech, nikdo nic nevěděl. Nikdo nevěděl, co s ním je. Jako by se propadl. Začal jsem o něj mít fakt strach a vyčítal jsem si, že jsem od něj odešel. Byl opravdu jako bratr. Znamenal pro mě moc. Jeden večer se Dejv vrátil vypadal hrozně. Jako by zestárl o pět let. Byl strašně zbitý. Sotva chodil. Nemohl ani pořádně mluvit. Přepadli ho a strašně si ho podali. Byli to lidi, které jsme spolu oblafli. Vždy říkal kámo jednou to přijde a pak budeme sotva chodit. Nebyl jsem s ním abych mu kryl záda. Opustil jsem ho a spadla klec.

Když se dal trochu do pořádku, už to nebyl on. Nevím, co vše se stalo, nechtěl o tom mluvit. Ale měl velký strach. Všude se otáčel. Už nechodil s úsměvem a přímo jako vždy. Nevím co, ale něco mu vzalo tu chuť do života. Byl jako tělo bez duše.

Když jeden večer nepřišel na barák věděl jsem, že je hrozně zle. Cítil jsem, že se něco děje. Vydal jsem se ho hned ráno hledat. Hledal jsem ho celý den. Byl jako duch, nikdo nic nevěděl. Měl jsem fakt hrozný pocit. Něco v hlavě mi říkalo, že se musím vrátit na barák. Znáte ten pocit, jak vám říká, co máte dělat? Ignoroval jsem ho! Koupil jsem si gram a pořádně jsem se sjel. Nad ránem jsem se vracel na barák a doufal, že tam Dejva najdu. Našel! Ležel na zemi a strašně se chvěl. Okamžitě jsem poznal, že je něco špatně. Přehnal to! Chtěl to skončit. A povedlo se mu to. Snažil jsem se mu pomoct. Seděl jsem na zemi a vytáhnul jsem z něj jehlu. Hlavu měl v mém klíně a jen se na mě podíval. Nemohl mluvit. Jen se naposledy usmál a odešel. Zemřel mi v náručí. Snažil jsem se mu pomoct, ale nebylo jak. Opustil mě nadobro. Brečel jsem a řval zároveň. Neustále se mi vrací pocit, že jsem tomu mohl zabránit. Mohl jsem něco udělat. Tenkrát, když jsme se pohádali neměl jsem ho nechat samotného. Zemřel a je to moje vina.

Není lehký tohle napsat ani o tom mluvit. Byl to skvělý kluk. Sice miloval drogy, ale tohle ho potkat nemělo. Tohle mě zlomilo a já se rozhodl, že drogy musím nechat být. Nebudu říkat, že jsem přestal úplně. Ale začal jsem zase vidět svůj cíl. Nechtěl jsem dopadnout jako Dejv.

Nikdy nezapomenu Dejve!