Cena života
Vykoupaný, celkem voňavý, mladý kluk na nádraží? Velký průšvih. Přišli ke mně dva hromotluci. Mysleli si, že se snažím odlákat klientelu jejich klukům. Než jsem stačil cokoliv vysvětlit, bylo pozdě. I přes můj křik se nikdo nic neobtěžoval dělat. Dostal jsem pár ran a táhli mě někam k autu. Vysmekl jsem se a dal na útěk, ale byli rychlejší. Zase mě mlátili a slyšel jsem jen tlumené hlasy. “Já ho podržím, ty ho oprcáš a pak se vystřídáme, aby věděl zmrd, co je to život.”
Tuhle větu nikdy nezapomenu. Začal jsem sebou házet, takže jim došlo, že to nebude lehké. Dostal jsem tolik ran, že jsem se po tom všem praštil hlavou o chodník a omdlel jsem. Jen jsem slyšel “Kurva, ty debile, zdrhej!” a pak si už nepamatuju nic, než tmu.
Ráno jsem se vzbudil v nemocnici. Říkali, že mám tuhý kořínek, alespoň na to, jak slabě vypadám. Prý jsem hodně krvácel a dlouho byl mimo. Sotva jsem se rozkoukal, následoval výslech policie. Řekl jsem upřímně, co se stalo. Oni mi na to odpověděli: “Jo, to ti tak budeme věřit, takovou pohádku.” Bezmoc vyvolána takovým přístupem byla otřesná. Do té doby jsem se jakž takž držel. Ale tohle už bylo moc.
V nemocnici si mě nechali další den a pak mě pustili. Kam jinam jsem mohl jít, než zase na ulici? Bloumal jsem městem, jezdil metrem a tramvajemi, spával v jednom domě na schodech. V určité fázi vyčerpání se člověk vyspí naprosto kdekoliv, to mi fakt věřte. Beznaděj, neschopnost najít brigádu a hlad mě dohnaly k tomu, že jsem si jednoho večera na celkem odlehlém místě podřezal žíly. Byl jsem tak mimo, že jsem sotva seděl, natož abych se rozhodoval správně ohledně svého života. Probudil jsem se v nemocnici upoutaný na lůžko. Někdo mě našel a zavolal záchranku. Byla to nějaká slečna. Bohužel o ní nic nevím, kdyby to náhodou četla, tak jí s odstupem času moc děkuji. Tenkrát jsem ji však proklínal! Nechtěl jsem tu být, ale pak jsem záchranu a život přijal.
Když mě propustili z nemocnice, bloumal jsem ulicemi a sedl jsem si na jednom dětském hřišti. Hrál si tam malý kluk a opodál seděla jeho maminka. Plakala, vypadala dost rozrušeně. Ten malý chlapec přišel k ní, dal jí pusu a řekl: “Mám tě moc rád, maminko. Tatínek je teď v nebíčku a dává na nás pozor. My to zvládneme...” Slyšet něco takového bylo neskutečné. Ta slova mi dala sílu, vždyť to byla naprostá pravda. Ve slovech malého chlapce jsem našel poselství - nikdy se nevzdat, nezapomenout na to, jak moc se mám rád a co vše chci zvládnout.
Takto začala moje cesta vzhůru.
Tuhle větu nikdy nezapomenu. Začal jsem sebou házet, takže jim došlo, že to nebude lehké. Dostal jsem tolik ran, že jsem se po tom všem praštil hlavou o chodník a omdlel jsem. Jen jsem slyšel “Kurva, ty debile, zdrhej!” a pak si už nepamatuju nic, než tmu.
Ráno jsem se vzbudil v nemocnici. Říkali, že mám tuhý kořínek, alespoň na to, jak slabě vypadám. Prý jsem hodně krvácel a dlouho byl mimo. Sotva jsem se rozkoukal, následoval výslech policie. Řekl jsem upřímně, co se stalo. Oni mi na to odpověděli: “Jo, to ti tak budeme věřit, takovou pohádku.” Bezmoc vyvolána takovým přístupem byla otřesná. Do té doby jsem se jakž takž držel. Ale tohle už bylo moc.
V nemocnici si mě nechali další den a pak mě pustili. Kam jinam jsem mohl jít, než zase na ulici? Bloumal jsem městem, jezdil metrem a tramvajemi, spával v jednom domě na schodech. V určité fázi vyčerpání se člověk vyspí naprosto kdekoliv, to mi fakt věřte. Beznaděj, neschopnost najít brigádu a hlad mě dohnaly k tomu, že jsem si jednoho večera na celkem odlehlém místě podřezal žíly. Byl jsem tak mimo, že jsem sotva seděl, natož abych se rozhodoval správně ohledně svého života. Probudil jsem se v nemocnici upoutaný na lůžko. Někdo mě našel a zavolal záchranku. Byla to nějaká slečna. Bohužel o ní nic nevím, kdyby to náhodou četla, tak jí s odstupem času moc děkuji. Tenkrát jsem ji však proklínal! Nechtěl jsem tu být, ale pak jsem záchranu a život přijal.
Když mě propustili z nemocnice, bloumal jsem ulicemi a sedl jsem si na jednom dětském hřišti. Hrál si tam malý kluk a opodál seděla jeho maminka. Plakala, vypadala dost rozrušeně. Ten malý chlapec přišel k ní, dal jí pusu a řekl: “Mám tě moc rád, maminko. Tatínek je teď v nebíčku a dává na nás pozor. My to zvládneme...” Slyšet něco takového bylo neskutečné. Ta slova mi dala sílu, vždyť to byla naprostá pravda. Ve slovech malého chlapce jsem našel poselství - nikdy se nevzdat, nezapomenout na to, jak moc se mám rád a co vše chci zvládnout.
Takto začala moje cesta vzhůru.
Komentáře
Okomentovat