Silvestr

Hodně lidí se mě ptá, jestli byla ulice jen pořád takhle zlá, jak vyprávím. Odpověď bude možná pro někoho překvapivá. Ulice nebyla vždy zlá a dokonce uměla být i hezká. Nebo alespoň chvilkově hezká. A tenhle kousek mě je právě o tom. A vlastně to není vůbec časově daleko od posledního příběhu.

Bylo období po Vánocích. Seznámil jsem se s dvěma ostřílenými bezdomovci - Kočárkem a Pepínem. Byli to přesně ty typy chlapů, co nezvládli rozvod a začali hodně pít a o všechno přišli. Oba se stali velkými kamarády a oba se podporovali. Každý den večer se sešli poblíž nádraží, popili spolu krabičák a vždy okolo desáté večer zmizeli. Kočárek, jak už napovídá jeho přezdívka, vozil vždy a všude s sebou takový malý kočár. Měl dlouhé, velmi prošedivělé vousy i vlasy. Hrubý hlas přesně seděl k jeho postavě. Byl bývalým učitelem biologie, dokázal básnit o přírodě jak nikdo. Peníze vždy sháněl žebráním a něco dostával od sociálky. Ale to byl mrzký peníz. Víc vydělal, když žebral.

Pepíno byl obrovský srandista, za každé situace. Vždy se snažil být nad věcí a vše špatné otočit ve vtip. Byl to vysoký, téměř plešatý obrýlený chlapík. Chyběl mu vpředu zub z nějaké rvačky na ulici. Vždy říkal, že tím zubem sejmul frajera až brečel. Jeho hlavní obživou bylo žebrání a hledání kovů.

S těmi dvěma jsem se seznámil, když jsem je míjel a oni mě poprosili o cigaretu. No poprosili. Pepíno mi řekl: „Hej frajere nemáš žváro?“ To byl jeho styl. On byl takový žoviální vždy a nikdy si nebral servítky.

Dal jsem se s nimi do řeči. Vyprávěl jsem jim svůj příběh, samozřejmě jen zkrácenou verzi toho, jak jsem se ocitl na ulici. Oni zase vyprávěli mně, jak dlouho jsou na ulici a jak žijí. Kočár byl v tu dobu na ulici už pátý rok a Pepíno třetí. Byli to už ostřílení hoši z ulice.

Dali jsme si sraz i na druhý den a každý měl sehnat něco k jídlu a na cigarety. No vzhledem k tomu, že já měl velmi silný magnet, proto pro mě nebyl problém sehnat nějaký obnos. Chodil jsem na různá místa, kde byly kašny a turisti do nich házeli peníze. Nikdo vás nesměl vidět, většinou to bylo hlídané. Takže pár minut házení magnetu na provázku a zase jít dál. Někdy to hodilo i pětikilo za den, někdy, jako dnes, litr. Ale tolik penězm, to bylo opravdu výjimečné. Ale zrovna se poštěstilo.

Sešli jsme se u hlaváku v sedm večer. Bylo 30. 12. 2003, pamatuji si to moc dobře. Jednak proto, že to byl můj první konec roku na ulici, a jednak, co následovalo, nikdy nezapomenu. Protože jsem měl trochu v ty dva důvěru, řekl jsem jim, kolik jsem vydělal. Pepíno hned dostal nápad. Říkal: „Hele, dohromady máme něco okolo dvou litrů. Co kdybychom si udělali pěkného Silvestra. Koupíme si lepší víno, nějaký chlebíčky, maso a budeme grilovat.“ Kočárek se toho hned chytnul, že by mohl udělat samuraj na Nový rok.

V hlavě mi běželo, že se asi zbláznili. A jako kde, tady na nádraží? Povídám jím: „Hele frajeři, to zní hezky, ale kde jako?“ Podívali se na sebe a usmáli se: „Pojď, mi ti ukážeme něco.“ Doteď nevím, jestli to bylo proto, jak jsem byl mladý, nebo prostě se chtěli jen bavit. Vzali mě na nákladové nádraží na Žižkově, na odstavné koleij hodně vzadu stál vagón. Pepíno vytáhnul klíče a odemkl řetěz. Otevřel posuvná vrata a já se nestačil divit. Měli to tam úplně zařízené. Na paletách byly matrace a spacáky. V koutě dvě malé skříňky a nějaké nádobí, gril na dřevěné uhlí a barel s vodou. Stolek a na něm vařič. Ty chlapi sice byli bez domova, ale žít uměli. Bylo už pozdě, a tak jsme popili víno a šli spát. Kluci měli jednu matraci navíc, tak jsem si ustlal na ní s mým starým spacákem ze sekáče.

Nastal Silvestr, Pepíno hned ráno udělal kávu a každému vajíčko na tvrdo s houskou. Ten chlap byl v ten moment fakt zázrak. Hned po kávě rozdal úkoly. Kočár měl obstarat nějaké chlebíčky a přivést ještě dva kamarády. Já měl nakoupit maso a zeleninu a koření. Pepíno to nejdůležitější, jak říkal, je jedno jak to jídlo bude chutnat, hlavně když budeme opilý. Asi za tři hodinky jsme se všichni sešli. Bylo to vlastně hodně kouzelný. Cítil jsem se skvěle jak dlouho ne. Pivo a občas panáček rumu, připravovalo se maso na gril a jedli jsme chlebíčky. Bylo nás pět! Já, Pepíno, Kočár a ti dva, co dotáhl. Ani nevím už jejich jména a ani si nevybavím jejich obličeje. Ale bylo to super. Vzali jsme vše potřebné a šli asi kilometr do nějakého lesíka. Tam bylo ohniště a špalky na sezení. Kluci to nedělali poprvé. Zapálili jsme oheň zažehli jsme gril a opékali, pili a jedli. Venku bylo celkem fajn, zima nebyla a u ohně bylo opravdu příjemně. Nastala půlnoc a Pepíno vytáhl šampus, no spíš sekt, to se rozumí, ale i tak to moc potěšilo. Všichni jsme si připili na Nový rok a každý si něco přál. Moje přání bylo jasné. I přesto, že klukům ten život šel dobře, já si přál jediné. Neskončit takhle a nezabalit to jako kluci! A tak jsem vlastně poprvé na ulici zažil něco, co bych nečekal - porozumění a pohodu. Nikdy na to nezapomenu, byl to silný zážitek dobroty a víry do budoucna.