Vánoce

Dny a týdny ubíhaly někdy jako voda. Ulice se pomalu stávala mým životem. Začínal jsem mít vycvičené různé smysly. Člověk je zajímavý tvor na přizpůsobení se. Dokážeme cokoliv. Ať je to několik dní nespat, nebo usnout v sedě schoulený pod stromem. Jíst věci které bychom nikdy nejedli. Posunout si svůj práh hodnot, myslet převráceně. Nebýt člověk, ale zvíře. Každý umíme bojovat jinak, ale ulice vás naučí, co je to strach a co opravdu není. Na ulici pro strach není místo. Nikdy!

Pokud někdo ví, že tam jste a máte strach vycítí to a zničí Vás. 

Když vypadáte jako bezdomovec lidé Vám nevěří, mají strach a odsuzují vás, nebo se Vám snaží ublížit.

Pokud chcete přežít na ulici musíte být obezřetní. Věřit můžete jen sobě. Nikdo ve Vás nesmí zanechat pocit, že se o Vás chce postarat, nebo pomoci. Ve skutečnosti máte jen sebe. Když to pochopíte co nejdřív, bude to vše malinko snadnější. Jasně pořád budete na ulici, ale v hlavě budete mít trochu jasněji. Jen nikdy nepodlehnout tomu pocitu, že Vám někdo chce opravdu pomoct. Lidi bývají hodní. Ale jste-li v jejich očích jen NIKDO, jste jen odpad společnosti. Lehký cíl na ublížení. A o tomhle je tahle část. O tom, jak jsem podlehl pocitu důvěry. O tom, proč nesnáším Vánoce. 

Snažil jsem se dělat vše pro to, abych přežil na ulici. Zpětně vím, že jsem se nesnažil z ní dostat, ale přežít. Nebylo to jednoduché, spíš vyčerpávající. Vše to tak trochu splývá. Nevím, co bylo za dny a měsíce. Pamatuji si jen, že jsem se rozhodl odjet do Prahy a tam zkusit štěstí. Spával jsem různě a trávil čas na nádraží, ale víceméně jen noci. 

Měl jsem možnost občas si někde vydělat. Nárazové brigády se daly najít. Ale pořád to nebylo jako teď, kdy je dostatek volných brigád. Veškeré úsilí a čas zabralo obcházení agentur, jestli mají nějakou volnou brigádu. Já byl registrovaný ve všech v Praze. Jenže když nemáte telefon tak musíte obcházet denně každou. Nebo jim dát telefonní číslo do budky, ale i tak musíte hlídat zavolání. 

Občas se poštěstilo, že byla brigáda placena hned ten den večer, nebo v pátek. To bylo perfektní, mohl jsem si udržet trochu peněz na jídlo a na čistotu. Což byl základ, bez toho bych žádnou brigádu nedostal. Bylo to vlastně celkem jednoduché. Ráno jsem si na hlavním nádraží v Praze dal sprchu. Zajel jsem na Národní třídu, tam jsem si v OC dole prošel parfumérii nastříkal jsem se nějakou vůní z testeru, koupil něco malinkého k jídlu a mohl vyrazit. Abych si oblečení udržel čisté a voňavé musel jsem neustále kupovat jiné anebo prát ve veřejné prádelně. Jenže to tenkrát nebylo tak jednoduché. 

A tak takhle ubíhaly dny a plynul čas. 

V období před Vánoci jsem měl našetřenou nějakou tu korunu. Ale znáte to, v letním oblečení nejde chodit neustále. A tak veškeré peníze padly na zimní bundu a boty a kalhoty. Samozřejmě kupujete to nejlevnější a kde jinde než na tržnici. V tu dobu byla SAPA fakt velkým plusem, hlavně pro mě.

A protože nezbyly žádné peníze na jídlo a momentálně jsem sice měl brigádu, ale peníze za ní až další měsíc. Nezbývalo nic jiného než se chodit najíst někam zadarmo. Nemyslím teď nějakou tu charitu nebo tak. Prostě jsem chodil do velkých obchodů, nejlépe kde měli v jenom vše. Dost se to dalo na Chodově nebo v Butovicích. Vlastně jsem tam jezdil rád. Takový relax, člověk si vzal košík a dal do něj nějaké jídlo a oblečení. Najedl jsem se v převlékací kabince a odešel. Nikdy jsem nejedl nějak extra drahé věci. Šlo spíš o ukojení potřeby, o ten hlad, co mi nedal spát.

Jenže, když se chodí se džbánem často, ucho se utrhne. A tak se jednou stalo, že se utrhlo.

Bylo to 22. prosince. Venku bylo tak chladno, že jsem na "obědě" zůstal déle než obvykle. A to jsem měl pravidlo najíst se a zmizet. Tentokrát jsem byl vyčerpaný a mimo.

Hlídači si mě vyhlídli a sebrali mě. To bylo poprvé kdy jsem byl přistižen ochrankou. Zavolali na mě policajty, ale neodpustili si samozřejmě si bouchnout. Když zjistili, že v batohu mám vlastně celý svůj majetek, dávalo jim to právo si praštit. Jinak si nedokážu vysvětlit proč to dělali. 

Naděje svitla, když do místnosti přišli dva policajti. Pochopili okamžitě co se děje. Ten jeden na ně začal řvát, že kvůli pár rohlíkům a salámu mě zřídili tak, že jsem měl od krve zimní bundu. No neměl jsem si kupovat bílou bundu asi moje chyba.

Policista přes 50 let vše vyřídil a odvezli mě. Byl to v mých očích příjemný pán, který mi dal pár cigaret a nabídl pomoc. Rada věř jenom sobě byla ta tam. A bohužel se stalo, že jsem toho musel litovat.

Nabídl mi, že se sejdeme po konci jeho šichty. V osm večer mě naložil a odvezl k sobě domů. Já myslel, že vše bude dobré a třeba mi dá jen najíst a zase mě vyhodí na ulici. On měl jiný plán určitě propracovaný a vymyšlený. Nabídl mi jídlo a sprchu a nechal mě u sebe přespat. Druhý den mi nabídl abych u něj zůstal na Vánoce a těch pár dní nějak přežil. Kdo by nesouhlasil byl fajn a vyprávěl o vojně a co ho v životě potkalo. Neměl jsem vůbec žádný strach a vše se zdálo být aspoň na chvilku opravdu v pořádku. To se mělo změnit hned následující den.

To, co teď popíšu mi dělá strašnou bolest a nikdy jsem to nevyslovil nahlas a hluboko v sobě jsem to pohřbil. Až nedávná velká úzkost v kombinaci s alkoholem to vytáhla. A svěřil jsem se. To, co se ve mně momentálně odehrává, je vztek, smutek, ale i malá úleva. Proč? Protože jsem si jistý, že to chce ven a musím to říct. Vyhrál jsem nad spoustou věcí a chci vyhrát i nad tímhle.

Byly to první Vánoce na ulici, ač jsem byl u něj. Cítil jsem se bezpečně. Pili jsme alkohol už od oběda a povídali jsme si. Už v tu dobu jsem vydržel dost pít. Ale nepil jsem hodně. Možná jsem něco tušil hluboko v hlavě, kdo ví. Řekl udělám speciální drink. Bylo to poslední, co si pamatuji. 

Probudil jsem se na posteli jednou rukou připoutaný pouty k pelesti. Nemohl jsem se hýbat. Nemohl jsem mluvit. Cítil jsem jen bolest. Nic víc. Bylo to hrozný a snažil jsem se bránit, ale nešlo to. 

Když bylo po všem a já byl nechutně ponížený. Omluvil se mi. praštil jsem ho. Dostal jsem dvě rány zpátky. 

Měl jsem pocit, že to byl sen, ale nebyl. Oblékl jsem se, než se vysprchoval vzal jsem mu dva tisíce z peněženky a utekl. Chtěl jsem okamžitě zemřít. Měl jsem vztek. Přiběhl jsem na hlavák dal jsem si sprchu a to dlouhou, řval jsem a nebyl schopný chápat co se stalo. Cítil jsem se jako špinavý a prašivý kus hadru.

Okamžitě jsem si to namířil mezi lidi, co na nádraží prodávali drogy. Někteří mě znali. Nebo o mně věděli. Musel jsem zapomenout. Potřeboval jsem mít prázdnou hlavu. Koupil jsem si pervitin a šel jsem si na záchodky šňupnout. Dřív jsem to nikdy neudělal, ale tu bolest jsem chtěl přebít, a tak jsem nemyslel a šňupal vše co jsem měl celý den. Vlastně jsem pořádně nevěděl, jak to funguje a co se bude dít.

Za zbývající peníze jsem koupil vodku a hodně cigaret. Zničil jsem se strašným způsobem. Bohužel to nebylo naposledy co jsem se to snažil vymazat z hlavy. Nejsem na sebe pyšný. Ale jsem hrdý na to, že mě to úplně nezničilo. Táhlo se to dlouho se mnou. Až nedávné události mi daly sílu to napsat. Věřte nebo ne, musel jsem to psát několik dní. Je to můj další krok být z toho všeho venku.

Vyhrát a nechtít zemřít. Hodně mi dáváte sílu vy, co mi píšete. Nechtěl jsem Vás tímhle ničit na Vánoce, ale prostě jsem to tak cítil. 

Tohle je můj důvod, proč nesnáším Vánoce. Kdy jsem ztratil absolutně velkou víru v lidi. Kdy se že mně stal jiný člověk. Den, který mi otevřel oči. Začal jsem být zlý a velký sobec. Až když jsem se dostal z ulice tak jsem se zase změnil. Ale i to byl boj. Začít někomu věřit.